Výstavu Česká maľba sa oplatí zažiť
Traja mladí autori ponúkajú totiž okrem talentu aj čosi viac. Napriek rôznorodosti vystavených diel ich tvorba prezrádza spoločnú vášeň pre umenie a trpezlivú dokonalosť. Či už ide o monumentálne kresby Jana Mráza, na ktorých môže oko pozorného návštevníka odhaliť množstvo precíznych ťahov ceruzkou, zelené obrazy Jakuba Hubálka, do detailov sa pohrávajúce so svetlom i tieňom alebo priestor zachytávajúce a nekonvenčnými farbami hrajúce obrazy a portréty Lucie Skřívánkovej…
více >>
Text Petr Volt, redaktor Reflex
Oponentský posudek na diplomní práci Lucie Skřivánkové
Ateliér profesora Michalea Rittsteina
Těžištěm diplomní práce Lucie Skřivánkové je soubor obrazů, jehož prostřednictvím se vyrovnává se s problematikou topografie vnitřního a vnějšího prostoru. více >>
Autorka svůj záměr zpracovala tak, že malovala většinou odlidštěné prostředí různých veřejných budov, jejich rozlehlé haly členěné ochozy, chodbami a pospojované sítí eskalátorů, schodišt a ramp. V některých obrazech se zase objevují interiéry připomínající byty, nicméně v obou případech se vyznačují liduprázdností – nevím, byl-li to záměr, ale veřejné budovy navzdory svému prvotnímu účelu jako by s lidmi ani ve své architektonické podstatě nepočítaly a diplomatka tuto skutečnost přesvědčivě vyjádřila. Je v tom něco velmi zlověstného, před čím bychom se měli mít na pozoru, odezíráme z obrazů. Pokud v obraze najdeme figury, pak nepatrné, v nepoměru vůči architektuře. Vesměs se jedná o výrazné pohledy z výšky, z nadhledu, kdy se divákovi nabízí možnost průniku do malby, vpadnout do ní, jako nalétávali do obrazů pozdní italští futuristé v žánru leteckých maleb.
Lucie Skřivánkové svoje obrazy vytváří kombinací malby a fotografie. Jde vlastně o jakési koláž. Fotografie si pořizuje zpravidla sama, trhá je, různě propojuje, skládá z nich nové originální prostory, které přemalovává, takže podobu původní fotografie už jenom tušíme. Zatímco běžně se fotografie používá jako předloha mimo obraz, v tomto případě je jeho nedílnou součástí, jakousi partiturou.
V malířské technice používá různé polohy, malbu hutnou střídá řidší, nechává rezonovat celé kusy volného podkladu (sololit, překližka). Jednak se tím stavba obrazu zjemnuje, jednak může vyznít přirozená estetická kvalita povrchové struktury materiálu. Autorka sama přiznává, že ráda nechává obrazy zdánlivě nedokončené. Dokončit obraz bývá ještě těžší než ho začít, ale v tomto případě jde o zřejmý záměr, jak prostor nezmrtvit a nechat mu jeho lehkost. Přispívá k tomu také střídání popisněji pojatých a promalovaných prvků s expresivně abstrahovanými částmi, čímž se do obrazu dostává dynamická podmanivost. Kompozice přitom zůstává velmi pevná, chaos dostává řád. Lucie Skřivánková přiznává z českých autorů mladší generace blízkost k Danielu Pitínovi, malíři „chladných interiérů“, ale přijde mi, že do svých prací dostává více energetických vírů, pohybu.
Součástí tohoto „topografického projektu“ je také kniha-objekt, v níž Lucie Skřivánková pomocí jednoduchých prostředků udělala ze staré publikace o architektuře zajímavý artefakt. Pokračuje v něm v prostupování různých vrstev a úhlů pohledu, jak při tvorbě obrazů, ovšem tentokrát vedle malby či kresby řadu stran prořezávala, různě jimi prostupovala – a rozehrála hru na konstrukci a dekonstrukci a na vznik autonomních celků pomocí skládání fragmentů. Jednotlivé části knihy nakonec pomocí animace použila v dalších souvislostech v krátkém videu.
Vznikla ucelená a vyvážená kolekce, která by mohla obstát na samostatné výstavě. Téma je postiženo z různých aspektů, prohlubuje se obraz od obrazu, a ty se zase navzájem doplnují, ale každý jeden může samozřejmě obstát i bez opory druhých. Nejedná se o zde opakování, nýbrž o rozvíjení a variace. Výsledek působí soudržně, promyšleně.
Navrhuji výborné hodnocení
Petr Volf
V Praze 25. května 2009 << méně
INmagazín / Hospodářské noviny
ročník VIII. číslo 17.1.2009
text Naďa Klevisová
Obrazy Lucie Skřivánkové, studentky posledního ročníku v ateliéru Michaela Rittsteina
na pražské akademii, vtáhnou diváka do sebe svou nepřehlédnutelnou energií.
Ta je v zajímavém rozporu s tím, více >>
že jsou to hlavně pohledy do vylidněných interiérů, na prázdná schodiště, přehluboké dvory a zákoutí mezi domy. Ani na chvíli nezapochybujete o tom, že jste se ocitli ve velkém městě. Autorčina imaginace je ovšem proměnila k nepoznání, od zdeformované perspektivy až po motivy, jejichž souvislost je zdánlivě diktována jen principem náhody. Prosvítající vrstvy přemalovaných fotografií, reklam či plakátů znásobují pocit, že musíme pátrat po skrytém obsahu. Lucie Skřivánková vystavuje od roku 2004. Její jméno rozhodně stojí za zapamatování.
<< méně
Ateliér
At. č. 4 / 09
Tři tahy
V expozici s názvem Tři tahy představuje od 15.1. do 27.2. ostravská galerie Beseda tvorbu autorek,
které spojuje především zacházení s obrazem jako tradičním médiem.
Lucie Skřivánková (1982) ve svých plátnech vytváří krajiny panelových domů,
silničních mostů a tunelů, více >>
často nahlížené z ptačí perspektivy. Prázdné prostory s rozpadajícími se bloky domů, šedé stěny s posledními realistickými fragmenty oken, balkonů s prádlem, to vše zaplavované modří. Emočně posunuté není jen spektrum barev, ale i stavba prostoru. Podklad malby je tvořen koláží z útržků fotografií, reklam a plakátů, některé fragmenty autorka překrývá malbou, jiné zůstávají odhalené, vzniklý povrch malby je hrubě zaplátovaný a syrový.
<< méně
Text Karolína Jirkalová, redaktorka Art and Antique
Třemi tahy - Galerie Beseda v Ostravě
Lucie Skřivánková (1982), Linda Klimentová (1977), Iva Skřivánková (1982).
Tři malířky, tři různé pohledy, tři odlišné rukopisy. Všechny tři strávili kratší či delší čas v ateliéru Michala Rittsteina na pražské AVU,
ale v jejich práci se to odrazilo jen nepřímo: více >>
snad v odvaze k práci s barvou, možná ve schopnosti vtělit do obrazu velké množství energie, určitě ve svobodě vidět a vybírat ze složitého komplexu skutečnosti jen to, co je pro ně osobně důležité. Každá z nich tak na plátně konstruuje fikční svět zcela odlišným způsobem. Lucii Skřivánkovou a Lindu Klimentovou zajímá místo; ale zatímco Lucie si všímá hmoty a prostoru, Linda vidí spíše intenzitu světla a stínu. Obrazy Ivy Skřivánkové naproti tomu reflektují sociální situaci, místo tu jen pomáhá definovat vztah mezi postavami.
Malby Lucie Skřivánkové tepají neklidem – zdánlivě se tu nic neděje, ale přesto se nemůžeme ubránit pocitu skrytého dramatu. Jsou tu prázdé ulice, vypuštěné bazény, velké prostory s židlemi, na kterých nikdo nesedí. Neklid povstává nejen z nepřirozené prádnoty urbáních prostor, ale také z drobných posunů od reality – čiší ze zdí, jejichž perspektiva nějak příliš prekotně ubíhá, ze schodišť, která se už už řítí, ze dvorů, které jsou nepřirozeně úzké a hluboké. Svět je místy nenápadně, jindy s velkým rozmachem dekonstruován. S tím souvisí i zdůrazňovaná vytrženost motivů, a to nejen z přirozeného kontextu, ale často také z kontextu obrazu.
V souladu s výše řečeným je i princip koláže, který je nějakým způsobem přítomný téměř ve všech Luciiným pracích. Namísto skici tvoří podklad její malby útržky vlastních fotografií ale také reklam či plakátů. Část z nich zůstává, většina je překryta barvou, přes níž se někdy vrství ještě kousky lepicí pásky. To, co je pod malbou, však vzdy více či méně vybublává na povrch, až už jsou to fragmenty fotek, nebo kresba dřeva na podkladové desce. Tuto procesualitu zdůrazňuje Lucie i tím, že obrazy zůstávají zdánlivě nedokončené, kromě hmatalené historie jejich vzniku tak její práce nesou i otevřenou možnost dalších vstupů, nových vrstev času.
Zcela odlišně nakládá s časem Linda Klimentová, která v Rittsteinově ateliéru absolvovala v roce 2006. Její malby jsou prozářené světlem a působí téměř průsvitně, i rozměrná plátna mají křehkost akvarelu.
<< méně
Text Jiří Pometlo
TŘI TAHY – Ostrava, Galerie Beseda, 15.1. – 27.2.2009
Položíme-li si otázku, co spojuje mladé umělkyně, vystavující v současnosti v ostravské galerii Beseda, nalezneme několik souvislostí.
V případě formálního vyjadřování všechny tyto malířky
používají klasické médium závěsného obrazu, více >>
konkrétněji – dnes již taky spíše „tradiční“- malbu akrylovými barvami. Pokud jde o proces osvojování si výtvarných dovedností, pak všechny prošly školením u prof. Michaela Rittsteina, ale zde zjišťujeme, že s touto zkušeností nakládají každá po svém, což dosvědčuje jejich uměleckou vyzrálost a také skutečnost, že v ateliéru Michaela Rittsteina mohou posluchači plně rozvíjet odlišné koncepty tvorby.
Nejzávažněji se tak jeví souvislost významová a to totiž ta, že umělkyně svébytným způsobem rozpracovávají a sledují fenomén času. Žádné umělecké dílo přirozeně časový rozměr nemůže zcela pominout, zde však můžeme sledovat zacílení na tento rozměr, který tyto malířky sledují z odlišných úhlů pohledu, daných jejich uměleckým naturelem a vyjadřováním.
Lucie Skřivánková
U Lucie Skřivánkové se opět navracíme k architektuře. Především ve své tvorbě zkoumá přechod mezi privátním a veřejným prostorem, můžeme zde tedy nahlížet do zákoutí dvorků, balkónů, teras a podobně. Zatímco Michael Rittstein ve své starší tvorbě nahlížel do intimity interiérů a sledoval, zde se odehrávající mikrodramata, nebo na rozdíl od jejího spolužáka Igora Grimmicha, který zachycuje řád architektury ve větším odstupu urbanistických celků, se tedy Lucie Skřivánková zaměřuje na prostor, který sice obýváme, ale s vědomí toho, že můžeme být sledováni okolím se zde snažíme vytvořit obraz sami o sobě. Lidskou přítomnost autorka pouze naznačuje, můžeme zde vidět opuštěný nábytek případně lidské figury malého měřítka.
Architekturu autorka rozkládá a další specifickou práci s časovým rozměrem uměleckého díla můžeme vidět v tom, že dekonstruuje plochu obrazu samotného a nechává nám tak nahlédnout do jeho stratigrafie.
Nejprve vidíme holý podklad – překližku, na které se začínají objevovat transparentní akvarelově pojaté tahy, které kondenzují do pastózněji malovaných architektur. Můžeme tak sledovat proces vzniku obrazu samotného anebo spíše – viděno v obráceném pořadí – jeho rozklad. Tato postupná dezintegrace obrazu se tedy přirozeně opět odehrává v čase – divák tak může sledovat poločas rozpadu artefaktu.
Lucie Skřivánková také do svých obrazů začleňuje často koláže, které tak představují další vrstvu díla a počítá zde s postupnou ztrátou intenzity xerokopií, pouze však v místech, jež nejsou pro daný obraz klíčové a kdy obraz může časem změněnou barevností získat než ztratit.kdy se opět bude obraz vytrácet – nyní již však nezávisle na vůli autora a v delším časovém horizontu.
V Galerii Beseda tak můžeme komparovat malířské dílo autorek nejmladší generace, které ačkoli vychází ze stejných kořenů používá odlišných výrazových prostředků a bude nesmírně zajímavé sledovat tento vývoj v delším časovém horizontu.
<< méně
